Pohled ke hvězdám - Jak se motýli mohou stát můrami....

2.kapitola

Den po hostině byla sobota, takže mohli studenti vyspávat do kolika chtěli a měli dost času na to, aby se aklimatizovali na nové prostředí. Nutno ještě dodat, že tohle ráno bylo dva roky potom, co přijel James a spol. do Bradavic, tedy začátek třetího ročníku.
Jamese probudilo hlasité zachrápání blonďatého kluka na druhém konci ložnice. Nenáviděl svoje lehký spaní, zvlášť po ránu. Nevadilo by mu až zas tolik, kdyby nespal s Petrem v jedný ložnici. Po tom, co se podíval na hodinky se ani nedivil, že všichni ještě spí. Bylo teprv šest. Nechtěl nikoho budit a tak šel dolů do společenské místnosti. Počítal s tím, že tam nikdo nebude a on se bude moct nerušeně zabývat hromadou problémů, které mu strašily v hlavě. No, spíš než hromadou problémů jedním jediným, který měl zrzavé vlasy a nádherné zelené oči a byl tak velký, že na jiné starosti už jaksi nezbývalo místo.
Bez toho, aby se rozhlížel po společence zamířil ke křeslu u krbu a pak se pořádně lekl, když tam uviděl Jill.
„Dobrý ráno,“ usmál se, „co tady děláš tak brzo? Vždyť je sobota.“
„No, nevim, jestli je tahle otázka zrovna na místě, když i pro tebe je sobota brzo ráno. A jestli ten člověk, co stojí přede mnou je opravdu James Potter a ne optický klam, tak jsi tu ve stejnou dobu taky,“ odpověděla mu s klidem Jill.
„No jo, to máš sice pravdu, ale u vás v ložnici nespí silně chrápající Petr, tak nevidím důvod proč bys měla vstávat tak brzo.“
Jill se pousmála a odpověděla: „Jsem zvyklá z domova. Musela jsem vstávat v půl šestý, takže se teď budím ve stejnou dobu.“
„Cože? V půl šestý? Vždyť já se o prázdninách budim nejdřív v devět a vylejzám z postele v deset ne-li pozdějc. A to jsem třeba oproti bráchovi ještě ranní ptáče. Proč vstáváš o prázdninách tak brzo? Měla bys odpočívat od školy a ty, jak to tak vypadá ve školním roce odpočíváš od školních prázdnin.“
„Chodila jsem pracovat k mamce do práce. Má toho moc a práce kterou udělám jí moc pomůže,“ odpověděla Jill, ale podle jejího uhýbání očima a rozpačitého hraní si s prsty bylo zřejmé, že to nebude až tak úplně pravda.
James nevěděl jestli je vhodné se jí teď ptát na podrobnosti, a tak se radši zeptal jestli nejde na snídani. Říkal si, že se při snídani naskytne nějaká příležitost, kdy se zeptat. Jill ale nešla. Prý jí po včerejší hostině není moc dobře.
James zamyšleně procházel chodbami k Velké síni. Vrtalo mu hlavou, co přede všemi Jill skrývá. I když, nemusí to přece skrývat přede všemi. Zkusí se zeptat nějaké její kamarádky. Nejvíc si Jill rozuměla s Lily. Ale ne, už se jeho myšlenky zase vrátily k Lily. Jakmile si na ní vzpomněl, šla Jill v jeho myšlenkách stranou a do popředí se dostal problém jménem „Jak dát Lily najevo, že se mu líbí“. Jsou sice kamarádi, ale poslední dobou... Kdyby se aspoň pořád nehádali kvůli bitkám se Snapem.
Ve Velké síni ještě nikdo nebyl, však se taky nebylo čemu divit. Kdo v sobotu vstává v šest na snídani? James si uvědomil, že Velkou síň vlastně jedinkrát po dobu svého studia neviděl prázdnou a hlavně tichou. Bylo to tak nezvyklé, že si tam připadal jako vetřelec a tak místo aby si užíval vzácný klid se co nejrychleji nasnídal a vrátil se zpět do nebelvírské věže.
Nechtěl nikoho v ložnici budit a tak zůstal ve společence. Jenže nevěděl co dělat. Jen tak zírat do plamenů v krbu nemohl, protože tušil, že by od podobnosti barvy plamenů a něčích vlasů za chvíli skončily jeho myšlenky tam, odkud jen nerady odcházely. U Lily. Nechtěl se tím teď zabývat. Školní rok je ještě tak dlouhý...
Pohled mu padl na nějakou modrou knížku ležící na křesle před ním. Sofiin svět, Jostein Gaarder
Co to proboha bude? Světově nejžádanější dějiny filosofie, odpověděl mu nápis na obálce. Dějiny a ještě k tomu filosofie? Kdo může tohle číst, nechápal James.
Vrátil proto knihu na křeslo a konečně ho napadlo, co by mohl dělat. Vyšel ze společenky a zamířil ke kumbálu na košťata.

Lily se probudila do krásného podzimního rána. Ještě ji netížila únava, jev tak obvyklý pro pobyt v Bradavicích, takže si mohla užívat. Myslela si, že jí dnes nemůže vůbec nic zkazit náladu. Nevěděla ale co za chvíli začnou ve vedlejší ložnici probírat její spolužáci.

James otevřel dveře do ložnice. Už se rozhodně ani v nejmenším nepodobala místnosti jako vystřižené z pohádky O Šípkové Růžence. Na zem se totiž snášela peříčka a živo bylo v pokoji víc než dost. Každoroční polštářovou bitvu si prostě nemohli nechat ujít.
„Taky jste na mě mohli počkat,“ zatvářil se James jakoby ublíženě, „ale musím uznat, že jsem zas tak o moc nepřišel. Jen dva roztrlý polštáře jsou docela slabota, ne?“
Odpovědí mu byla rána přicházející ode všech, co měli zrovna nějaký polštář po ruce. Samozřejmě si to nenechal líbit a tak se za chvíli péřová vystýlka na podlaze minimálně zdvojnásobila. Když už vyčerpali zásobu polštářů, uklidili binec co nadělali a začali řešit otázku jak naložit se začatým dnem.
„Nemáme ještě žádný povinnosti, tak toho musíme náležitě využít, ne?“ začal Sirius.
„Co navrhuješ? Famfrpálovej zápas, návštěvu kuchyně, hledání novejch tajnejch chodeb nebo pokračování ve výrobě plánku?“ zahrnul ho James vcelku smysluplnými nápady.
„Já bych měl trochu jinej nápad. Na tohle všechno se najde čas i jindy, ale znepříjemnit někomu život hned ne začátku roku se nám umožní zas až za rok,“ naznačil Sirius co má na mysli.
„Jestli máš na mysli Srábka, tak to řekni rovnou,“ prohlásili James a Remus unisono.
Remus ještě dodal: „A chtělo by to něco pořádnýho. Aby si nemyslel, že jsme přes prázdniny zmilosrdněli.“
Chodbou proudily davy mířící na oběd. Pobertové však stále čekali až se kolem nich mihne čupřina černých , mastných vlasů. Konečně ho Sirius zahlédl. Jednoduše máchl hůlkou a na Snapeově ruce se objevila velká inkoustová skvrna.
„Snape! Tobě učení tak chybělo, že musíš psát eseje už dopředu?“ zavolal James na Snapea, který se na něj jen udiveně podíval a chystal se odejít. Jamesovi už nedělalo nejmenší problém mluvit před lidmi.
„Nedokážu si jinak vysvětlit tu inkoustovou skvrnu na ruce,“ dodal ještě James. To už se na ně pomalu soustředila pozornost všech v okolí. Ve většině případů s výrazem očekávání toho co Pobertové zase vymysleli, ale jeden pár zelených očí si je prohlížel s viditelným znechucením.
Snape zamířil k pootevřeným dveřím do umýváren. V mírném vzteku si nevšiml misky s olejem položené na dveřích a opřené o zeď. Otevřel dveře a najednou měl vlasy a vůbec celou hlavu mastnější než předtím a hlavu mu zdobila růžová miska s prasátkem. Hodil misku na zem a vztekle se otočil k Pobertům.
„To jste tak ubozí, že se na nic lepšího nezmůžete?“ zasyčel na ně.
„Co by mohlo být lepšího, když tě aspoň donutíme umýt si hlavu?“ nenechal si James líbit Snapeovu urážku.
To už Snape nevydržel a odešel. Rozcházeli se i pobavení přihlížející.

„Ještě furt vás baví šikanovat Snapea?“ zeptala se jich ve společenské místnosti dost nahlas Lily.
„Jak vidíš, tak asi baví. Tohle jsi ale asi slyšet nechtěla, co? A tak ti předem odpovídám, že se nechystáme s tím přestat, protože Snape je umaštěnej, slizkej a protivnej zmijozelák,“ odpověděl jí James.
Nedokázal jí odpovědět jinak. Nechápal, proč se tak fajn holka zastává slizouna jako je Snape.
„Možná není z Nebelvíru jako ty, Pottere, ale aspoň nevrhá kletby po každém, kdo mu přijde jen trochu nesympatický nebo pro něj nepřipravuje otřepané kanadské žertíky. Asi si myslíš kdovíjak nejste vtipný, ty a tvoje partička, ale můžu tě ujistit, že Snape měl s tou vaší ubohostí pravdu. Taky ho nemám ráda, ale dokážu to vyřešit jinak.“
„Fajn, Evansová, na tohle máme asi každej trochu jinej názor a to mě docela mrzí, protože jinak seš docela fajn kámoška a mohl bych tě požádat abys mi říkala jménem. Víš, to je taková ta první část mýho podpisu. Nebo ti snad vyhovuje oslovení Evansová? Přátelé se příjmením většinou neoslovují.“
„Musím s tebou souhlasit v tom, že se přátele nejčastěji oslovují jmény, ale náš vztah už odpovídá spíš než přátelství tomu samému slovu, ale s předponou ne-. A tak to zůstane dokud nedostaneš rozum,“ trochu hlasitěji mu oznámila Lily a odešla do dívčí věže.
Neodpustila si na něj ale ještě od schodiště křiknout: „Pottere.“
„Ta ti to ale nandala Jamesi. Nevim, jestli i po týhle hádce zůstanete kámoši,“ ušklíbl se Sirius a trochu překvapeně se díval za Jamesem, který se prudce zvednul a rázně odkráčel.

James vztekle kopnul do postele a zhroutil se vedle ní. Vehementně trhal na co nejmenší kousíčky nějakej papír co mu přišel pod ruku. Moc pozdě přišel na to, že to byl jeho úkol na přeměňování. Snad nic ho ještě tolik nenaštvalo. Neuvědomoval si, že vztek by měl mít na sebe a ne na Lily... ehm, vlastně Evansovou. Mluvila totiž pravdu, ale jeho ješitnost mu nedovolila si to přiznat.
Za chvíli už neměl sílu se vztekat a tak jen seděl sedět na podlaze a smutně zíral na jedno místo. Se všema holkama z koleje vycházel, ale zrovna ta, o který začal nedávno uvažovat i trochu jinak ho teď označila za nepřítele. Kdo vymyslel zákon schválnosti by měl být umučen, pomyslel si. Pak se ale ušklíbl a připustil, že mučit život jaksi není možné.

„Jamesi, co se stalo? Ať jsem řekl cokoliv, nechtěl jsem se tě nijak dotknout. Víš, že někdy rychlejc mluvim než myslim...“začal Sirius. James ho ale přerušil mávnutím rukou.
„To je fuk, jsem v pohodě,“ odpověděl James vyhýbavě.
„Nevim jestli je člověk v pohodě, když sedí jako hromádka neštěstí. Vem si kolikrát jste se pohádali a za pár dní bylo zas všechno v pohodě. Možná byla tahle hádka trochu horší,“ James se při slově trochu ušklíbl, „tak bude teď jen o trochu dýl trvat než se usmíříte.“
„Hmm,“ zamručel James.
„No tak, ještě jsem neviděl, že by tě něco takhle vzalo. Nejseš ty do ní náhodou zamilovanej?“ napadlo najednou Siria.
„Ne,“ popřel to James a vyhnul se jeho pohledu, čímž svoje tvrzení tak trochu popřel.
„Fajn, jak myslíš,“ vzdal to Sirius, „a mám ti od kluků vyřídit, že asi objevili nějakou mapku, ze který by chtěli zanýst nějaký poslední detaily do plánku a možná by se mohl za chvíli zprovoznit. Bez tebe si neporaděj. Já mám teďka nějakou neodkladnou záležitost,“ mrkl na něj Sirius a tak potvrdil, co si má James myslet o té neodkladné záležitosti.
„Kdo je to tentokrát?“ zeptal se James.
„Dokonce páťačka,“ usmál se Sirius a James mu taktéž s úsměvem popřál hodně štěstí.

„No konečně seš tady, Jamesi,“ uvítal ho s úsměvem Remus, „Potřebujem zanést na plánek tyhle dvě chodby pod zmijozelskou kolejní místností. Z nějakýho neznámýho důvodu to pořád mizí. Pak musíme ještě prohlídnout tuhle mapku. Narazil jsem tam na pár chodbiček o kterejch ještě nevíme a neměly by na plánku chybět. Je to poslední mapka, kterou jsme objevili a až to všechno nakreslíme musíme už jen vyzkoušet funkčnost.“
„Ukaž mi to, zkusím to tam taky napsat a třeba mě napadne, co je špatně,“ řekl James Remusovi.
Začal něco kreslit, ale čáry mu mizely pod rukou. Chvíli zamyšleně zíral od zdi a pak se ulehčeně rozesmál: „Zase jsem zapomněl zrušit kouzlo a v tý chodbě asi někdo je, tak se mi nemůže podařit chodbu zakreslit.“
Zakreslovali chodby celý zbytek dne až do večerky.
„Škoda, že jsme to dodělali zrovna v době, kdy nemůžeme moc zkoušet funkčnost plánku. Nechce se mi lítat po ložnicích v nebelvírské věži a koukat jak moc přesně je plánek ukazuje. Asi by se to ostatním taky moc nelíbilo,“ zalitoval Remus.
„Proč bychom nemohli opustit věž? Když nás nikdo nechytí můžeme se jít podívat třeba na Filche. Myslím, že s Jamesovým neviditelným pláštěm by to neměl být problém.“ namítl Petr.
„Někdy můžeš mít Péťo i celkem dobrý nápady,“ uznal James a za chvíli už vycházeli schovaní pod pláštěm z bezpečí nebelvírské věže.
„Na koho se podíváme nejdřív?“ zeptal se Petr.
„Navrhoval bych Kratiknota. Je zrovna u Brumbála a už míří ke dveřím. Jak je znám, tak si stejně ještě chvíli popovídaj, takžte tam stihneme dojít než Kratiknot vyjde na chodbu,“ navrhl James a protože Remus s Péťou neměli námitky, zamířili k ředitelně.
„Asi bychom měli uhnout trochu na stranu,“ zašeptal najednou Remus, „z tý chodby vpravo kolem který jsme před chvilkou prošli totiž vyjde Hagrid.“
Hagrid za pár vteřin opravdu vyšel zpoza rohu a zadíval se na podlahu jejich směrem. Chvíli soustředěně mhouřil oči a pak se uchechtnul. Jejich směrem pronesl: „Neviditelnej plášť je fajn věc, Jamesi, ale musíš dávat pozor, estlis pod něj přikryl všechno. Filchovi by asi bylo podezřelý, kdyby viděl po chodbě pochodovat osamocenou nohu.“
„Dík Hagride.“ řekl James a noha zmizela.
Kluci pokračovali k ředitelně. Právě ve chvíli, kdy tam došli vycházel zpoza chrliče profesor Kratiknot. Ověřili si přesnost plánku a s radostí mohli konstatovat, že odchylka plánku je nulová.
Toho večera navštívili ještě Filche a pár dalších profesorů. Jen na profesorku McGonagallovou si netroufli. Byli si zkrátka vědomi její vysoké inteligence a bystrých smyslů. To pro ně byla trestonosná kombinace i s neviditelným pláštěm.
Večer si náležitě užili a nikdo je nechytil. To bylo jasné i z toho, že Nebelvír za noc nepřišel o jediný bod a Pobertům na kontě nepřibyl žádný školní trest.

Druhý den ráno oznámil Remus Pobertům, že bude muset jít na dva dny ze školy pryč, protože jeho matka vážně onemocněla.
„Poslyš, nemáš ty nějak moc často nemocné rodinné příslušníky,“ zeptal se ho Sirius. Remus jen pokrčil rameny.
Po tomhle jeho konstatování James hodil pohled na kalendář a pak řekl: „Remusi, mohl bych si s tebou o něčem promluvit?“
„Jo, klidně,“ odpověděl mu Remus, ale v obličeji mu byly vidět obavy.
Petr a Sirius odešli na snídani a James si přestal uklízet věci a otočil se k pobledlému Remusovi.
„Hele, Remusi, nejsem si jistej jestli jsem si toho správně všimnul, ale z Bradavic mizíš každej měsíc a to při úplňku. Nejseš náhodou vlkodlak?“
„Hmm,“ sklopil Remus hlavu k zemi a ještě dodal, „asi mě teďka budeš odsuzovat a přestaneš se se mnou bavit, ale neříkej to prosím klukům. Chci mít nějaké přátele aspoň do doby než na to přijdou.“
„Nekecej blbosti Remusi, přece se s tebou kvůli tomuhle nepřestanu bavit. To se mám bát, že se uprostřed dne proměníš a pokoušeš mě? Nejsem přece blbej a kluci taky ne, tak bys jim to asi měl říct. Pochopí to.“
Remus se na něj překvapeně podíval.
„Tohle přece nezmění nic na tom, že seš fajn kluk. A pojď na snídani,“ usmál se James.

„Kluci, já vám musím něco říct,“ začal Remus mluvit, když byli všichni v ložnici. Nechtěl o tom mluvit ve společenské místnosti, protože se bál, že by se to mohli dozvědět i jiné uši, než kterým to bylo určené.
„Musím vám říct pravdu o tom, kam chodím každý měsíc. Doufám, že to pochopíte a nepřestanete se mnou bavit, ale prosím vás aby jste to nikomu dalšímu neříkali.“
„Už bylo načase abys nám to řekl. Dneska jsme řešili s Péťou při snídani, kam každý měsíc mizíš a myslim, že ať řekneš cokoliv, tak já se s tebou nepřestanu bavit,“ řekl mu na to Sirius.
„No, nevím, ale když už jsem to nakousnul, tak to dokončím. Já... já... jsem to, totiž vlkodlak,“ řekl Remus a zavrtával se očima do podlahy.
V místnosti na chvíli zavládlo trochu zaražené ticho a Remus už v podlaze svým pohledem skoro vypálil díru. James se začal obávat reakce svých kamarádů a tak radši začal mluvit sám: „Je dobře, žes nám to řekl. Aspoň nám teď nebudeš muset lhát. A taky nevidím důvod, proč bychom se s tebou neměli bavit, protože jsi pořád, teda skoro celý měsíc, hrozně fajn kámoš, že jo, kluci.“
„Hmm,“ přitakal váhavě Sirius a Petr snaživě přikyvoval.
„Já si musím jít zjistit něco do knihovny,“ řekl Sirius a odešel.
„Já si taky musím někam dojít,“ špitl Petr a co nejrychleji opustil ložnici.
A sakra, to se moc nepovedlo, pomyslel si James.
„Že jsem jim to vůbec říkal,“ zalitoval Remus.
„Uvidíš, že Sirius bude za pár hodin v pohodě, protože si všechno srovná v hlavě a bude vědět, že jsi furt jeden a ten samej super kámoš jako předtím a Petr, když uvidí, že ti věříme mi dva, bude taky v pohodě,“ ujišťoval ho James, ačkoliv si tím nebyl stoprocentně jistý.

Měl ale pravdu. O pár hodin za ním přišel Sirius.
„Jamesi, já si uvědomil, že jsem se choval jako blbeček, protože Remus je vlastně úplně stejnej jako předtím a našel jsem si v knihovně něco o vlkodlacích. V jedný knížce bylo napsáno, že pro zvířata není vlkodlak nebezpečnej a tak mě napadlo, že bychom se mohli pokusit stát se zvěromágy.“
„To by bylo fajn, ale kdovíjak dlouho nám bude trvat, než přijdeme jak na to a taky bychom se museli zaregistrovat na ministerstvu.“
„Kdo říká, že se musíme registrovat, když na to nikdo nepřijde.“

S plánem seznámili ještě Petra a začali v knihovně hledat texty o zvěromážství. Bylo neuvěřitelné, jak bylo těžké najít ve školní knihovně něco, co nebylo v osnovách učiva. Všude byly jen definice zvěromážství, nic víc. Museli si počkat na nějaké prázdniny, aby se mohli podívat do knihoven u nich doma. James předpokládal, že u nich v knihovně by něco být mohlo. Jeho otec pracoval jako bystrozor a měl doma knihy o všem možném.

Remusovi nechtěli o plánu říct, protože ho chtěli překvapit až se budou moct přeměňovat.

A/N Trochu jsem se zpozdila a oproti původnímu plánu jsem sem dala povídku o něco později. Do dvou až tří týdnů se pokusím napsat další kapitolu. Děkuju moc všem, co měli odvahu a dočetli to až sem a taky vás moc a moc prosím o komentáře. Vím, že ta povídka má hodně chyb a byla bych ráda, kdybyste mi je pomohli odhalit abych se z nich poučila a aby pak byly moje další povídky přece jen o něco lepší. Dík moc...

Tato kapitola patří všem, kteří našli odvahu to dočíst až sem a vyjádřili své pocity z ní komentářem.=)